Duševní zdraví dětí a mladých lidí je výsledkem změn,
které jsme ve společenství s velkou pompou zavedli před 20-30 lety:
1) inkluze ve školách (2005)
2) střídavá péče rozvedených manželů (1998)
3) zrušení tvořivě pracovních činností na ZŠ (1990)
4) děti od 2 let v MŠ
5) ukradená duha =překrucování přirozené polarity dvou pohlaví
Inkluze ve školách je celá špatně i když pod heslem: „maximální rozvoj každého žáka s ohledem na jeho individuální potřeby a specifika“. Ve skutečnosti se děti hroutí, učitelé rezignují na množství „regulí“, a stát řeší vše tím, že posílá psychology do škol.
Děti jsou ale v pořádku. Ony přichází na svět ve správném nastavení. To způsob a forma vzdělávání je prostě špatně. Jde proti vývoji člověka a nerespektuje životní vývoj, procesy zrání i potřebné tvořivosti.
Poznatky moudrých jsou házeny do koše a nebo překrouceny, tak aby se hodily k výrobě „frustrovaného stáda“ lidí.
Rodí se v té naší české/moravské zemi velmi výjimečné děti.
Věnujme jim velkou pozornost a všímejme si jejich zájmů. Oni vnímají překvapivě svým čistým pohledem mnohé. A proto navrhujeme toto složení Národní rady pro vzdělávání.
Sledujeme vývoj ve formě a způsobu vzdělávání, ale stále se mnozí z pověřených snaží udržet status quo přežitého systému. Není dostatek změny pro zachycení talentů a darů každého jednoho člověka. Vše jde velmi pomalu a domnívám se, že to nestačí.
Změna nemůže čekat, až se vymění celá jedna generace.
Už více jak dvacet let jen mluvíme o změnách a každý další rok v září vstupuje do prvních třídy přibližně 100 tis dětí různého nadání a různých talentů. Tohoto malého člověka s otevřeným vnímáním a talenty pak v nastaveném systému měníme na univerzálního.
Mnozí rodiče, pokud mají možnost volí raději domácí vzdělávání a nebo pokud mají prostředky odchází do soukromých škol.
Přesto většina děti zůstává v hlavním vzdělávacím proudu a situace ve školách odráží i stav ve společenství.
Záleží vám na vašich dětech? Přesto je držíme stranou za zdmi skutečného života.
Tohle ale nemůže být už nadále cesta společenství vyspělých lidí s velkou historií, lidí ze země, která světu dala Svatého Václava, Karla IV., Jana Amose Komenského, Sigmunda Freuda jehož žákem byl Carl Gustav Jung, Antonína Dvořáka a mnohé další výjimečné lidi i Ottu Wichterleho a jiné české vynálezce https://www.kudyznudy.cz/aktuality/ceske-vynalezy-ktere-sokovaly-svet
Jen si představme, pokud by každý talent měl možnost se v člověku projevit, jak výjimeční lidé by měli možnost ovlivnit stav ve společenství. Jaké pozitivní změny by se projevily jen za pár desítek let.
Vzdělávání má skutečné výsledky v rozvoji vědomí a moudrosti jen za předpokladu, že je vedené vnitřní touhou a zájmem a snahou o poznání ze strany člověka. Dítě je od narození zvídavé, přesto naše společnost tuto zvídavost potlačuje až mnohdy zcela vymizí.
Když se ztratí a chybí zájem, nastává pasivní příjem informací, mechanické opakování textu bez hlubších souvislostí a to vede k frustraci a odporu.
Avšak jakmile dítě projeví svůj zájem otázkou, pak je třeba dát odpovědi, a to odpovědi adekvátní jeho věku.
V tu chvíli moudrý učitel ví, že se otevírá vzácná chvíle otevřeného vnímání .
Děti se rodí do doby předimenzovaných vjemů a potřebují moudré průvodce.
Jsou dospělí kolem dětí vždy jejich moudrými průvodci? Nejsou to jen učitelé, celé společenství nese určitý díl odpovědnosti za výchovu dětí.
Domnívám se také, že už není potřebné mít třídy a budovy školy tolik odlišné od reality života.
Forma vzdělávání uchopená jako „Práce v sedě za stolem“ má smyl jen při učení se psaní a tvořivém kreslení.
„Vše ostatní“ je třeba prožívat v pohybu a v reálném prostředí a to nejlépe osaháním, procítěním, vyzkoušením a tvořením.
Připravená digitalizace škol tento současný sedavý a pasivní přísun informací ještě více prohlubuje.
Domnívám se totiž, že děti se nepotřebují učit mechanické tvoření programů.
Daleko více potřebují zejména poznat logiku a zákonitosti matematiky a
taky filosofii, pak teprve mohou a budou ovládat IT s lidským přístupem a společnou odpovědností.
Dítě zavřené většinu dne v budově může vnímat, že svět je „TO“ něco mimo školu.
Je těžké si uvědomit, že nejsme moc vyspělá společnosti, když tedy svoje děti v době jejich vývoje až 20 let držíme mimo skutečný život, na který se tím „sedavým vzděláním“ mají připravovat.
Jak mohou takto „uzavřené za zdmi“ rozvíjet svoje dary pro život na Zemi?
Ale je tak snadné to změnit, což ukazují mnozí moudří učitelé.
HM
Vzdělaná společnost, vzdělaní lidé… co to je? A rozumíme dobře významu těchto slov? Co si představujete pod tím pojmem? Je vzdělaný člověk, který rád žije svůj život, člověk, kterému je umožněno rozvíjet dary a talenty se kterými na svět přišel? Nebo je to jen člověk s dobrou pamětí?
A proč jsou děti ve školách stále ještě i přes všechny „rámce“ znuděné a smutné. Není to náhodou tím, že z nich dovolíme působením současného většinového vzdělávacího systému, „vyrábět“ smutné lidi. Děti cítí, že ten systém jim neumožní se rozvíjet. Čest patří výjimečným učitelům.
Proč se nyní v době „ukradené demokracie“, proč se tak moc politici snaží vnutit do škol, i když jim to Školský zákon zakazuje? Co se to s naší společností stalo? Každý den jede tenhle „vlak“ a každý den děti jsou stále více „odsouvány“ na slepou kolej „dělníků systému zneužívající životní energii lidí“. Pokud bychom tedy připustili, že současný vzdělávací systém odporuje myšlenkám J.A. Komenského, na kterého se tak rádi a často ministři školství odkazují. Například tyto citace z díla J.A. Komenského:
„Chyby první výchovy nás provázejí celým životem, proto nejpřednější stráž lidského pokolení je v kolébce.“
„Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“
„Člověk dokonale učený jest strom na kořenu vlastním stojící, svou vlastní vláhou se napájející, vždycky stále a čím dále tím silněji rostoucí, zelenající se, kvetoucí, ovoce nesoucí.“
Pak bychom měli brát srovnání skutečných dopadů současného vzdělávání velmi vážně. Ze škol nevychází „chybné“ děti, to my dospělí jsme je nenaučili žít život Člověka. Pokud bychom tedy připustili myšlenku, že naše společnost potřebuje velké ozdravení a povznesení cností jako je pravdivost, moudrost, empatie, poctivost, zručnost, fyzická zdatnost, sebeovládání, úcta k životu. Pak bychom si museli přiznat, že současný vzdělávací systém přímo poškozuje zdravý tělesný i duševní vývoj člověka.
Je zcela evidentní, že děti neprožívají své období růstu k dospělosti s nadšením nad poznatky a získanými dovednostmi. Musíme to zastavit a nejlépe hned. Je načase změnit uspořádání škol a předmětů. Je třeba zcela jinak uchopit podstatu vzdělávání v rozvíjení cností člověka. Systém, ale sám sebe nezmění. To musí udělat lidé, kterým na lidech záleží. Nepodporujme již opatření a nařízení a vyhlášky, které nepřináší nic jiného než omezení života. Zamyslete se, kam jsme se dostali, zjistíme, že je lepší zastavit se hned a nepokračovat v této cestě.
Jiný důraz na předávané dovednosti a posílení darů, talentů a schopností uvítá každý skutečný učitel:
1. Slova, jejich význam i moc – mateřský i cizí jazyk, poslouchání a čtení, umění a hudba.
2. Vytrvalost i rovnováha – tělocviky a radost z bytí a pohybu, pracovní dovednosti a zručnosti, umění a hudba, dokončování.
3. Zkoumavost a všímavost – dějepis, chemie, fyzika i astrofyzika, logika, matematika, technologie a jejich využití, umění a hudba.
4. Spravedlivost a odhodlání – logika, matematika, historie, dodržení úmluvy a poctivost, dokončování.
5. Empatie a úcta k žití – biologie, přírodověda, zahradničení a chov živých tvorů, význam rodiny i kamarádských vztahů.
6. Kritické myšlení a informace – analytické dovednosti, vyhledávání a porovnání poznatků, logika, matematika, technologie.
7. Statečnost i ovládání vznětlivosti – sebeovládání, pohádky, příklady, historické pohledy, pracovní činnosti.
8. Rovnováha mezi střídmostí a žádostivostí – potraviny, vaření, význam výživy člověka i živých tvorů a rostlin. Sebeovládání a technologie.
Podívejme se na svět s láskou a úctou k životu, hledejme hodnoty, které jsou pro životní štěstí člověka a jeho tvoření a využívání talentů a darů důležité.
Národní rada pro vzdělávání by měla soustředit světové poznatky různých věd do obsahu a směru vzdělávání. Poznatky to měly být nejen faktické a obsahové, ale zejména týkající se formy a způsobu vzdělávání. Odborné poznatky skutečných odborníků jsou však evidentně nechtěnou komplikací v nezbytných změnách, které s sebou nesou.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy využilo stav v roce 2020 a nechalo vyškrtnout ze školského zákona část týkající se povinnosti uložené MŠMT pro zpracování Národního plánu vzdělávání. Viz https://www.msmt.cz/dokumenty-3/skolsky-zakon-ve-zneni-ucinnem-ode-dne-27-2-2021
viz §3 Systém vzdělávacích programů
V poslanecké sněmovně to bylo odhlasováno a podepsáno a lze jen odhadovat, zda se 201 lidí hlouběji zabývalo skutečnými dopady této změny do vzdělávání v České republice. Někteří z bývalých ministrů školství jsou ve vládě i nyní, případně se drží v blízkosti vlády jako poradci. Nejen současný, ale ani žádný z ministrů školství, kteří od roku 2004 byli těmi zodpovědnými, nezačal „Národní plán vzdělávání“ zpracovávat, natož aby jej předložil odborné veřejnosti k diskusi a pokusil se o dosažení konsenzu s odborníky.
Když ministerstvo a tedy vláda nezpracovává a neplní úkoly, tak je raději ze zákonného zadání rovnou a potichu vyškrtne?
MŠMT tak vydává jen doporučující metodiky. Doporučuje a jen posílá dopisy do datových schránek škol bez jakékoliv odpovědnosti za rozvoj a vývoj a podstatu vzdělávání. Zákonem definovanou odpovědnost má jen ředitel školy. Vzdělávání v jednotlivé škole a nebo školském zařízení se uskutečňuje podle Školních vzdělávacích programů (ŠVP) a ty zase podle Rámcového vzdělávacího programu (RVP), který není závazný zcela. Navíc se dlouho mluví o jejich revizi. Vzniká tak mnoho otázek, například : Kdo takovou revizi a to nejen z právního hlediska je nyní oprávněný zpracovat? Na základě jakých vstupních údajů (od jakých odborníků a z jakých oblastí) bude revize prováděna? Jak a od kdy bude pro ředitele škol závazná?
Ředitel školy je odpovědný za to, jakou formou a co se bude ve škole vzdělávat, to je popsané v ŠVP (školní vzdělávací program). ŠVP však může mít, jak se tak ukazuje, jednotlivá škola velmi odlišný anebo, naprosto jiný než škola v sousední ulici.
Jaká obrovská příležitost pro osvícené pedagogy a jak velká je to odpovědnost.
Jaké nebezpečí pro děti, které nebudou mít štěstí na dobré učitele a moudré ředitele škol.
Jaká nepřehledná situace a frustrující stav pro rodiče, kdy chybí hlavní určující závazný rámec a forma vzdělávání. Rodiče za svoje děti nesou právní, ale zejména osobní, morální a citovou odpovědnost. Nemají však mnoho možností, jak porovnat různé vzdělávací plány.
Na jednotlivé učitele a rodiče byla rozhodnutím vlády naložena extrémní odpovědnost za stav, ve kterém naše společnost s ohledem na vzdělávání současných dětí a budoucích dospělých bude za deset, nebo dvacet let.
K čemu je dobré Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, bez odpovědnosti?
Jakou práci pro společnost odvádí ministr a jeho odborný tým pro rozvoj vzdělávání v České republice?
Začíná nový školní rok, přejme statečným ředitelům škol a také všem osvíceným učitelům a milujícím rodičům dětí sílu a odhodlání zvládnout situace, které s sebou změny a jiné omezující vlivy ve společnosti přinášejí.
Mgr. Helena Malíková
29.8.2021
…. jaká sdělení, činy i projevy jim předkládají lidé na vedoucí postech a předních či informačními médii oslavovaných příčkách společenství.
Pokud oslavujeme sport nebo umění je to oslava úspěšně využitého nadání.
Pokud oslavujeme produkty spotřebního a zábavního průmyslu, který ve své propagaci velmi rád tvrdí, jak vlastně šetří přírodu, je to oslavou mrhání lidské energie a přírodními zdroji.
Tímto o skutečné podstatě života na Zemi, lžeme sami sobě i svým dětem. Je tak lehké vyprázdnit význam slov. Stále se omílá důležitost vzdělání. Vzdělání v našem dosavadním pojetí je označení nějakého stupně zvládnutých informací, zatím co vzdělávání je procesem, cestou vedoucí k dosažení individuálního životního poslání. Mluvme tedy raději o cestě vzdělávání.
Individuální potenciál člověka je patrný již ve třech letech. V naší zemi máme obří výhodu a tou je možnost, aby dítě do věku tří let bylo se svojí matkou v chráněném prostředí milující rodiny. Psychologové léta upozorňují na to, že jednání rodiny v tomto věku je určující pro budoucí úspěšné využití nadání malého člověka. Je to rodina, která formuje, a jsou to rodiče, kteří vzdělávacímu systému naší společnosti předávají svoje děti. Děti, které jsou budoucími dospělými. Ano, může se stát a ne vždy je rodina ideální a nezvládá dobře svoji rodičovskou roli. Nejsme zatím dokonalými bytostmi. Máme však rozvinutý rozum a přesto jsme tak samolibými, když předpokládáme, že být dobrým rodičem se člověk naučí tak nějak samovolně a bez přípravy. Máme vlastně jen svoji zkušenost z vlastního „hnízda“. A to nemusí být zkušenost ani dobrá a ani rozvíjející. Může to být v mnohém velmi negativní zkušenost, která se však otiskla v našem jednání a tento „program“ začneme prakticky nevědomky uplatňovat na svých dětech. Mnoho se nemluví o dopadech fyzického a psychického trestání nebo o ponižování a znevažování přirozených projevů růstu dětí a to i velmi malých. Někteří rodiče s neznalostí základů psychologie a dopadů projevů jejich vlastní hysterie, nezvládnutých emocí a násilných projevů vůči dítěti, připravují svým dětem velmi obtížnou cestu k emoční zralosti a vyrovnanosti. Jenže, kde se to mají dozvědět? Kde mají poznat sami sebe, tak aby věděli, jaké dopady jejich jednání může na toho malého človíčka mít? Vždyť mnozí se desítky let po skončení „svého stupně vzdělání“ stále ještě hledají a neznají svoje vlastní já, natož svůj životní směr. Nejsou vyrovnanými osobnostmi. Jak mohou dobře s úctou a úspěšně vést své dítě? Mnozí obtížně a tak se opakují i jejich problémy v další generaci.
Přibližně ve třech letech dítě vstupuje do vzdělávacího systému. Je to však v běžné mateřské škole lepší? V běžné mateřské školce, která už z hlediska své nastavené kapacity děti nezbytně tlačí do „stádního“ chování? Neslyšeli jste tyto pokyny někdy také? Tak děti: „Teď si sedněte, teď jezte, teď „kakejte“, teď jdeme ven, tu hračku odlož, už si s ní hraješ dlouho a dej ji té holčičce, jo ty jsi něco postavil?… ale to nejde, už si s tím hraješ dlouho… že tě to zajímá? ….neexistuje, musíš předat svoji oblíbenou „hru“ tam tomu chlapečkovi… že jsi zrovna něco vytvořil?… Hele kluci neběhejte, nehlučte…… děti no tak…nepohybujte se, nemyslete, nesmějte se….no něco snad můžete, ale jen a až vám paní učitelka dá pokyn“. Není tento přístup k malým lidem snad nakonec záměrem, jak ovládat masu lidí? Proto necháváme lidi v učitelských povolání vyhořet? Proto nám nevadí, že tímto působíme nedozírné škody na talentu a životní radosti dětí? Tento přístup ve vzdělávání pak mnohde pokračuje a množství dětí ve třídě základních škol i kapacity dospělých jsou dalším faktorem likvidující radost z poznání a talent dětí.
Je to tedy s tou přípravou na samostatný život jedince v naší vyspělé společnosti dost špatné. Slova v ministerských strategiích jsou jen prázdnými pojmy. Ve skutečnosti děti neučíme jak žít v době technologií a jak pracovat a zapojit se úspěšně do společenství. Neukazujeme možnosti a netrénujeme, jak pracovat se svým potenciálem, jak využívat svoje dary a vrozené talenty. A to se spolehněte, že každý z nás nějaké má, to se přece ví… a dlouho se to ví. Přesto necháváme děti, aby se nudily při frontální výuce, zanedbáváme jejich rozvoj fyzický, citový i emoční. Divíme se, že se utíkají k počítačovým hrám. Jenže ony přirození cítí, že vlastně nežijí. Jen deset dvacet procent populace jsou tzv. studijní typy schopní „ustát“ frontální předávání poznatků a svojí vysokou inteligencí „zvládnou“ i tento podivně nudný program vzdělání. Přitom jiným přístupem by se tyto děti s vysokou inteligencí dostaly mnohem, mnohem dál a to bez nutnosti separace v osmiletých gymnáziích. A co ty ostatní děti, co těch dalších 80 % se slabší pamětí a díky „působení“ vlivů jejich raného vývoje i se slabší pozorností, přesto mnozí s vysokou mírou kreativity a tvůrčími talenty nadané a manuálně zručné děti? Tyto děti necháváme růst, dá se říct, jak dříví v lese a divíme se, že je náš svět nezajímá.
Proč by také měl? V médiích je informační zmatek, lidé na veřejných pozicích nepožívají úcty ostatních a tupost procesů některých pracovních pozic je pro ně nepochopitelná.
V našich školách dál „jede“ pásová výroba „netečných“ lidí, kteří si budou kupovat „oslavované“ výrobky a odevzdávat svoji energii systému, který se o ně zajímá jen do té chvíle, pokud jim může vnucovat ke koupi „šidítka“, obnovující zdraví, krásu a radost ze života. Pak tito lidé kupují věci, které nepotřebují, jedí potraviny, které jsou dopované éčkovou chemií a poslušně užívají další chemikálie, které je udržují ve stavu pacientů. Nikomu však vlastně nejde o skutečné zdraví a radost ze žití. Jde o to odevzdat zpět peníze a energii systému vytvářející „Matrix spotřební světa“.
Domnívám se tedy, že se vládnoucím skupinám se skutečně měnit vzdělávací systém nechce, zejména z důvodu, že by nebylo dost takových spotřebitelů. Podstata potřebných znalostí a dovedností ve vztahu k budoucímu „dospělém člověku“ přece nespočívá v rozsahu stále většího množství zvládnuté různorodé „látky“, ale spíše ve schopnosti a dovednosti využít vyhodnocení poznatků na základě kritického myšlení a případné chybějící potřebné informace si umět doplnit ve chvíli, kdy je pro dosažení cíle potřebujeme. Když o tom, tak přemýšlím, tak nejlepší by bylo, pokud bychom otevřeli školy skutečnému světu prostřednictvím dětského zájmu a tvoření. Veďme děti přes jiné vzdělávání, jiné „předměty“, takové, které využijí i v roce 2050, kdy mnozí začnou vychovávat svoje děti. Cestou změny je zcela změnit skladbu výuky (předmětů) a klást důraz na rozvoj osobnosti člověka:
1. Slova, jejich význam i moc – mateřský i cizí jazyk, poslouchání a čtení, umění a hudba.
2. Vytrvalost i rovnováha – tělocviky a radost z bytí a pohybu, pracovní dovednosti a zručnosti, umění a hudba, dokončování.
3. Zkoumavost a všímavost – dějepis, chemie, fyzika i astrofyzika, logika, matematika, technologie a jejich využití, umění a hudba.
4. Spravedlivost a odhodlání – logika, matematika, historie, dodržení úmluvy a poctivost, dokončování.
5. Empatie a úcta k žití – biologie, přírodověda, zahradničení a chov živých tvorů, význam rodiny i kamarádských vztahů, rodičovství a úcta k žití.
6. Kritické myšlení a informace – analytické dovednosti, vyhledávání a porovnání poznatků, logika, matematika, technologie.
7. Statečnost i ovládání vznětlivosti – sebeovládání, pohádky, příklady, historické pohledy, pracovní činnosti.
8. Rovnováha mezi střídmostí a žádostivostí – potraviny, vaření, význam výživy člověka i živých tvorů a rostlin. Sebeovládání a technologie.
Vždyť ze širšího pohledu, hlavním smyslem žití lidí současných jsou lidé budoucí. Člověk moudře vnímající a se silnou osobností si uvědomí hodnotu svého času a pravou podstatu svého žití. Přesto bude pracovat na svém rozvoji dál a užitek bude mít celá společnost. Jak se zdá, chybí nám v té naší veřejné správě ministerstvo pro budoucnost pracující pro lidi.
Zdroj: https://helenamalikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=769696
