Národní rada pro vzdělávání by měla soustředit světové poznatky různých věd do obsahu a směru vzdělávání. Poznatky to měly být nejen faktické a obsahové, ale zejména týkající se formy a způsobu vzdělávání. Odborné poznatky skutečných odborníků jsou však evidentně nechtěnou komplikací v nezbytných změnách, které s sebou nesou. 

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy využilo stav v roce 2020 a nechalo vyškrtnout ze školského zákona část týkající se povinnosti uložené MŠMT pro zpracování Národního plánu vzdělávání. Viz https://www.msmt.cz/dokumenty-3/skolsky-zakon-ve-zneni-ucinnem-ode-dne-27-2-2021

viz §3 Systém vzdělávacích programů

V poslanecké sněmovně to bylo odhlasováno a podepsáno a lze jen odhadovat, zda se 201 lidí hlouběji zabývalo skutečnými dopady této změny do vzdělávání v České republice. Někteří z bývalých ministrů školství jsou ve vládě i nyní, případně se drží v blízkosti vlády jako poradci. Nejen současný, ale ani žádný z ministrů školství, kteří od roku 2004 byli těmi zodpovědnými, nezačal  „Národní plán vzdělávání“  zpracovávat, natož aby jej předložil odborné veřejnosti k diskusi a pokusil se o dosažení konsenzu s odborníky.

Když ministerstvo a tedy vláda nezpracovává a neplní úkoly, tak je raději ze zákonného zadání rovnou a potichu vyškrtne?

MŠMT tak vydává jen doporučující metodiky. Doporučuje a jen posílá dopisy do datových schránek škol bez jakékoliv odpovědnosti za rozvoj a vývoj a podstatu vzdělávání. Zákonem definovanou odpovědnost má jen ředitel školy. Vzdělávání v jednotlivé škole a nebo školském zařízení se uskutečňuje podle Školních vzdělávacích programů (ŠVP) a ty zase podle Rámcového vzdělávacího programu (RVP), který není závazný zcela. Navíc se dlouho mluví o jejich revizi. Vzniká tak mnoho otázek, například : Kdo takovou revizi a to nejen z právního hlediska je nyní oprávněný zpracovat? Na základě jakých vstupních údajů (od jakých odborníků a z jakých oblastí) bude revize prováděna? Jak a od kdy bude pro ředitele škol závazná?

Ředitel školy je odpovědný za to, jakou formou a co se bude ve škole vzdělávat, to je popsané v ŠVP (školní vzdělávací program). ŠVP však může mít, jak se tak ukazuje, jednotlivá škola velmi odlišný anebo, naprosto jiný než škola v sousední ulici.

 Jaká obrovská příležitost pro osvícené pedagogy a jak velká je to odpovědnost.

Jaké nebezpečí pro děti, které nebudou mít štěstí na dobré učitele a moudré ředitele škol.

Jaká nepřehledná situace a frustrující stav pro rodiče, kdy chybí hlavní určující závazný rámec a forma vzdělávání. Rodiče za svoje děti nesou právní, ale zejména osobní, morální a citovou odpovědnost. Nemají však mnoho možností, jak porovnat různé vzdělávací plány. 

Na jednotlivé učitele a rodiče byla rozhodnutím vlády naložena extrémní odpovědnost za stav, ve kterém naše společnost s ohledem na vzdělávání současných dětí a budoucích dospělých bude za deset, nebo dvacet let.

K čemu je dobré Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, bez  odpovědnosti?

Jakou práci pro společnost odvádí ministr a jeho odborný tým pro rozvoj vzdělávání v České republice?

Začíná nový školní rok, přejme statečným ředitelům škol a také všem osvíceným učitelům a milujícím rodičům dětí sílu a odhodlání zvládnout situace, které s sebou změny a jiné omezující vlivy ve společnosti přinášejí.

Mgr. Helena Malíková

29.8.2021

Uvědomit si, kdy společnost rezignovala na svoji budoucnost je velmi snadné, stačí se zaměřit na to, jakým způsobem vede svoje děti do dospělosti. Jaké hodnoty hodné zřetele a uznání předkládá v informačních zdrojích a médiích.

…. jaká sdělení, činy i projevy jim předkládají lidé na vedoucí postech a předních či informačními médii oslavovaných příčkách společenství.

Pokud oslavujeme sport nebo umění je to oslava úspěšně využitého nadání.

Pokud oslavujeme produkty spotřebního a zábavního průmyslu, který ve své propagaci velmi rád tvrdí, jak vlastně šetří přírodu, je to oslavou mrhání lidské energie a přírodními zdroji.

Tímto o skutečné podstatě života na Zemi, lžeme sami sobě i svým dětem. Je tak lehké vyprázdnit význam slov. Stále se omílá důležitost vzdělání. Vzdělání v našem dosavadním pojetí je označení nějakého stupně zvládnutých informací, zatím co vzdělávání je procesem, cestou vedoucí k dosažení individuálního životního poslání. Mluvme tedy raději o cestě vzdělávání.

Individuální potenciál člověka je patrný již ve třech letech. V naší zemi máme obří výhodu a tou je možnost, aby dítě do věku tří let bylo se svojí matkou v chráněném prostředí milující rodiny. Psychologové léta upozorňují na to, že jednání rodiny v tomto věku je určující pro budoucí úspěšné využití nadání malého člověka. Je to rodina, která formuje, a jsou to rodiče, kteří vzdělávacímu systému naší společnosti předávají svoje děti. Děti, které jsou budoucími dospělými. Ano, může se stát a ne vždy je rodina ideální a nezvládá dobře svoji rodičovskou roli. Nejsme zatím dokonalými bytostmi. Máme však rozvinutý rozum a přesto jsme tak samolibými, když předpokládáme, že být dobrým rodičem se člověk naučí tak nějak samovolně a bez přípravy. Máme vlastně jen svoji zkušenost z vlastního „hnízda“. A to nemusí být zkušenost ani dobrá a ani rozvíjející. Může to být v mnohém velmi negativní zkušenost, která se však otiskla v našem jednání a tento „program“ začneme prakticky nevědomky uplatňovat na svých dětech. Mnoho se nemluví o dopadech fyzického a psychického trestání nebo o ponižování a znevažování přirozených projevů růstu dětí a to i velmi malých. Někteří rodiče s neznalostí základů psychologie a dopadů projevů jejich vlastní hysterie, nezvládnutých emocí a násilných projevů vůči dítěti, připravují svým dětem velmi obtížnou cestu k emoční zralosti a vyrovnanosti. Jenže, kde se to mají dozvědět? Kde mají poznat sami sebe, tak aby věděli, jaké dopady jejich jednání může na toho malého človíčka mít? Vždyť mnozí se desítky let po skončení „svého stupně vzdělání“ stále ještě hledají a neznají svoje vlastní já, natož svůj životní směr. Nejsou vyrovnanými osobnostmi. Jak mohou dobře s úctou a úspěšně vést své dítě? Mnozí obtížně a tak se opakují i jejich problémy v další generaci.

Přibližně ve třech letech dítě vstupuje do vzdělávacího systému. Je to však v běžné mateřské škole lepší? V běžné mateřské školce, která už z hlediska své nastavené kapacity děti nezbytně tlačí do „stádního“ chování? Neslyšeli jste tyto pokyny někdy také? Tak děti: „Teď si sedněte, teď jezte, teď „kakejte“, teď jdeme ven, tu hračku odlož, už si s ní hraješ dlouho a dej ji té holčičce, jo ty jsi něco postavil?… ale to nejde, už si s tím hraješ dlouho… že tě to zajímá? ….neexistuje, musíš předat svoji oblíbenou „hru“ tam tomu chlapečkovi… že jsi zrovna něco vytvořil?… Hele kluci neběhejte, nehlučte…… děti no tak…nepohybujte se, nemyslete, nesmějte se….no něco snad můžete, ale jen a až vám paní učitelka dá pokyn“. Není tento přístup k malým lidem snad nakonec záměrem, jak ovládat masu lidí? Proto necháváme lidi v učitelských povolání vyhořet? Proto nám nevadí, že tímto působíme nedozírné škody na talentu a životní radosti dětí? Tento přístup ve vzdělávání pak mnohde pokračuje a množství dětí ve třídě základních škol i kapacity dospělých jsou dalším faktorem likvidující radost z poznání a talent dětí.

Je to tedy s tou přípravou na samostatný život jedince v naší vyspělé společnosti dost špatné. Slova v ministerských strategiích jsou jen prázdnými pojmy. Ve skutečnosti děti neučíme jak žít v době technologií a jak pracovat a zapojit se úspěšně do společenství. Neukazujeme možnosti a netrénujeme, jak pracovat se svým potenciálem, jak využívat svoje dary a vrozené talenty. A to se spolehněte, že každý z nás nějaké má, to se přece ví… a dlouho se to ví. Přesto necháváme děti, aby se nudily při frontální výuce, zanedbáváme jejich rozvoj fyzický, citový i emoční. Divíme se, že se utíkají k počítačovým hrám. Jenže ony přirození cítí, že vlastně nežijí. Jen deset dvacet procent populace jsou tzv. studijní typy schopní „ustát“ frontální předávání poznatků a svojí vysokou inteligencí „zvládnou“ i tento podivně nudný program vzdělání. Přitom jiným přístupem by se tyto děti s vysokou inteligencí dostaly mnohem, mnohem dál a to bez nutnosti separace v osmiletých gymnáziích. A co ty ostatní děti, co těch dalších 80 % se slabší pamětí a díky „působení“ vlivů jejich raného vývoje i se slabší pozorností, přesto mnozí s vysokou mírou kreativity a tvůrčími talenty nadané a manuálně zručné děti? Tyto děti necháváme růst, dá se říct, jak dříví v lese a divíme se, že je náš svět nezajímá.

Proč by také měl? V médiích je informační zmatek, lidé na veřejných pozicích nepožívají úcty ostatních a tupost procesů některých pracovních pozic je pro ně nepochopitelná.

V našich školách dál „jede“ pásová výroba „netečných“ lidí, kteří si budou kupovat „oslavované“ výrobky a odevzdávat svoji energii systému, který se o ně zajímá jen do té chvíle, pokud jim může vnucovat ke koupi „šidítka“, obnovující zdraví, krásu a radost ze života. Pak tito lidé kupují věci, které nepotřebují, jedí potraviny, které jsou dopované éčkovou chemií a poslušně užívají další chemikálie, které je udržují ve stavu pacientů. Nikomu však vlastně nejde o skutečné zdraví a radost ze žití. Jde o to odevzdat zpět peníze a energii systému vytvářející „Matrix spotřební světa“.

Domnívám se tedy, že se vládnoucím skupinám se skutečně měnit vzdělávací systém nechce, zejména z důvodu, že by nebylo dost takových spotřebitelů. Podstata potřebných znalostí a dovedností ve vztahu k budoucímu „dospělém člověku“ přece nespočívá v rozsahu stále většího množství zvládnuté různorodé „látky“, ale spíše ve schopnosti a dovednosti využít vyhodnocení poznatků na základě kritického myšlení a případné chybějící potřebné informace si umět doplnit ve chvíli, kdy je pro dosažení cíle potřebujeme. Když o tom, tak přemýšlím, tak nejlepší by bylo, pokud bychom otevřeli školy skutečnému světu prostřednictvím dětského zájmu a tvoření. Veďme děti přes jiné vzdělávání, jiné „předměty“, takové, které využijí i v roce 2050, kdy mnozí začnou vychovávat svoje děti. Cestou změny je zcela změnit skladbu výuky (předmětů) a klást důraz na rozvoj osobnosti člověka:

1. Slova, jejich význam i moc – mateřský i cizí jazyk, poslouchání a čtení, umění a hudba.

2. Vytrvalost i rovnováha – tělocviky a radost z bytí a pohybu, pracovní dovednosti a zručnosti, umění a hudba, dokončování.

3. Zkoumavost a všímavost – dějepis, chemie, fyzika i astrofyzika, logika, matematika, technologie a jejich využití, umění a hudba.

4. Spravedlivost a odhodlání – logika, matematika, historie, dodržení úmluvy a poctivost, dokončování.

5. Empatie a úcta k žití – biologie, přírodověda, zahradničení a chov živých tvorů, význam rodiny i kamarádských vztahů, rodičovství a úcta k žití.

6. Kritické myšlení a informace – analytické dovednosti, vyhledávání a porovnání poznatků, logika, matematika, technologie.

7. Statečnost i ovládání vznětlivosti – sebeovládání, pohádky, příklady, historické pohledy, pracovní činnosti.

8. Rovnováha mezi střídmostí a žádostivostí – potraviny, vaření, význam výživy člověka i živých tvorů a rostlin. Sebeovládání a technologie.

Vždyť ze širšího pohledu, hlavním smyslem žití lidí současných jsou lidé budoucí. Člověk moudře vnímající a se silnou osobností si uvědomí hodnotu svého času a pravou podstatu svého žití. Přesto bude pracovat na svém rozvoji dál a užitek bude mít celá společnost. Jak se zdá, chybí nám v té naší veřejné správě ministerstvo pro budoucnost pracující pro lidi.

Zdroj: https://helenamalikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=769696

https://kpskonference.ff.cuni.cz/wp-content/uploads/sites/87/2020/10/Helena-Mal%C3%ADkov%C3%A1_Iniciativa-NRPV.pdf

Život začíná narozením a od jeho počátku je velmi důležité, jak se s námi zachází, jakou lásku dostáváme a jak je reagováno na naše potřeby. To zásadním způsobem utváří náš pozdější vztah k životu, zda jsme jako křehký květ života chováni a jak je nám nasloucháno. Jako lidé se rodíme individualisty a sobci, ale jen proto, abychom přežili fázi růstu, kde jsme nejzranitelnější. Také nás ovlivňuje doba, ve které naše dětství a mládí prožijeme. Po té bychom se měli postupně stávat lidmi společenskými a spolupracujícími a osobnostmi vyrovnanými, které jsou nesobeckými a moudrými. Musíme přece pracovat na svém žití a také ve prospěch společnosti, přírody a celkově světa kolem nás. K tomuto je však třeba člověka teprve dovést. Nestane se to jen tak.

Jsem už bohatou a rozvinutou společností a nejde nám primárně o to, abychom netrpěli hladem. Máme nyní mnoho možností, jak se stále více otevřít bohatství ducha. Mluví se hodně o rozvoji inovacích a technologiích, ale s tím musí jít i rozvoj duševní a citový.

Děti v posledních desetiletí narozené jsou obdařené tolika talenty, jsou velmi vnímavé, jsou empatické, jsou laskavé a přesto vzdorující omezování a systému. Nechápou naše omezování, kterých se na nás dopustili naši vychovatelé a kterých se držíme. Máme přirozeně tendenci přenášet na svoje děti vlastní vzorce chování, které jsme žili. Máme snahu tlačit děti a mladé lidí do stejných škatulek, jaké se nám samotným vlastně ani moc nelíbí. Rádi bychom přece i my sami pocítili tu radost z tvoření, radost z užitečné práce, radost z pohybu a letu světem. I my však máme velkou příležitost. Zde se totiž může projevit naše síla, moudrost a velká výjimečnost, pokud to dokážeme, pokud přes naše nastavení dokážeme vidět světlo v těchto dětech a přijmout je takové, jaké přišly do našich životů.

Máme výjimečné děti kolem sebe, velmi cítí, že naše možnosti růstu jsou mnohem větší, než aktuálně využíváme. Zkusme je proto vnímat jako bytosti, které ačkoliv jsou malé, mladé a neznalé všech komplikací světa, mají mnoho darů už v sobě. Tyto dary nám přináší a spolu s námi, s naší moudrostí a dospělou sílou je mohou mnohem více rozvinout. Naslouchejme a pozorujme, veďme, ale neničme tu křehkost jejich nadání. Musíme se o svoje děti jinak starat, jinak je vést a poté se začne měnit i námi vnímaný svět.

Domnívám se, že musíme my dospělí zcela měnit přístup k dětem a mladým lidem obecně. Máme však jen „slovo“ a vzájemnou interakci, abychom se pochopili a vnímali svět kolem nás a také postupně otevírali všechny cesty, které nás vedou k radosti z tvoření a žití. Někdy se však stává, že vyřčená slova nejsou dostatečně silná. Někdy se stává, že jsou i dobrá slovní spojení zneužitá tak moc, až ztrácí svůj původní význam. Přesto věřím, že najdeme společný význam slov a jejich pochopení.

… člověk je součástí většího celku, vždy tvoří s někým nějakou skupinu a většinou není sám. Je členem své rodiny, spolužák ve školní třídě, obyvatel vesnice či města, spolucestující v hromadné dopravě, zákazníkem v obchodě, členem týmu pracovníků, spoluhráčem týmu sportovního i obyvatelem svého státu. Tým, skupina, společnost pak funguje jako celek a přitom by bez svých jedinců nebyla ničím. Obklopuje nás společnost ostatních lidí. Vnímání ostatních jako součást mé skupiny, ohled k jiným, soucit, kooperace a spolupráce, spojování a kreativní tvoření pomocí různorodých schopností a talentů a vzájemné respektování osobních hranic s úctou k druhému člověku je pak cestou k životní radosti i úspěchu jedince.

Výhody spolupráce jsou zachyceny v jeskynních kresbách, známe již od první dělby práce, dělení rolí v rámci skupiny je velmi důležité v rámci společné, různorodé a úspěšně dokončené činnosti. Víc rukou a hlav vždy dokázalo větší dílo. Spolupráce a spojování se k dosažení větších cílů, většího díla a významnějšího úspěchu je cestou vyzkoušenou mnohými velikány lidstva.

Všichni tito velikáni byli na počátku svého úspěšného života malými dětmi, byli žáky a studenty a svým využitým talentem ve spojení se svými schopnostmi i vytrvalostí posunuli vývoj celého společenství. Byla jen náhoda prosazení jejich talentu? Nebo je možné více rozvíjet společenství, zejména prostřednictvím podpory silných stránek jednotlivců?

A tak se tedy ptám nás dospělých, kteří již mnohé z fungování světa známe: Kde a ve které chvíli připravujeme děti na život ve skupině? Ukazujeme jim důležitost nejen talentů a nadání, ale i vytrvalosti, odhodlání a odpovědnosti? Podporujeme silné stránky jejich talentu, schopností a jeho využití i pro společnost? Vytváříme prostředí, které podporuje lidství a vyvážený rozvoj osobností? Podporujeme v malých a v mladých lidech vzájemné interakce a doplňování? Podporujeme čestnost, spravedlnost, laskavost a soucit? Věnujeme zaslouženou a potřebnou pozornost těm, kteří mají nejenom matematické myšlení, vizuální nadání, sportovní nadání a výtvarný talent, ale i těm dětem, které mají nadání srdce? Tedy lidem, kteří mohou pro klima společnosti udělat velmi mnoho.

Zamýšlím se nad tím, co se to ve školách vlastně dnes děje a také, jak zcela výjimečné děti dnes jsou, jaké mají možnosti osobního rozkvětu a zda, s nepochopením vážnosti situace a vývoje světa, neplýtváme zde vzácným časem jejich růstu a vzdělávání. Zda úřednickým lpěním na zavedených pořádcích, strukturách a pravidlech, vyhláškách, zda nezapomínáme, že podstatná je jen míra potenciálu rozvoje člověka. Jde přece o využití talentů a potenciálu každého jedince, který pak dosažením svého vlastního rozvoje a určité pozitivní nespokojenosti s jednoduchými výsledky a s nezkrocenou touhou zvládnout a vytvořit větší dílo, rozvíjí i celé společenství.

My dospělí přece víme, kde jsou slabá místa vzdělávání, učitelé ve školách to ví velmi dobře ze své každodenní praxe. Učitelům proto dejme podporu a věnujme úctu těm z nich, kteří jsou učitelé svým srdcem. Učitelé jsou těmi, kteří drží klíč proměn ve společnosti. Práce učitele vychází z jeho odborných znalostí, srdce i zkušeností. Učitel potřebuje podporu ve stanovém hlavním směru a pak po té cestě půjde již sám a povede svoje žáky. Domnívám se proto, že českému vzdělávání zcela nezbytně chybí Národní plán vzdělávání, popisující hlavní směr rozvoje České republiky. Ač zakotveno ve Školském zákoně, není ministerstvem školství zpracováván.

Strategie 2030, která je zatím jen souhrnem hesel a prohlášení, nemůže změnit vůbec nic, pokud nebude na prvním místě osoba učitele. Vše by mělo být směřované na podporu práce učitele a jeho osobní rozvoj. Rady externích struktur, byť dobře míněné, nebudou užitečné. Zavádění úřednických článků a struktur povede k dalšímu ztížení systému. Odbornost a zkušenosti, zkušenosti a odbornost to jsou nosné atributy pomoci. Vrátit odborníky zpět do vzdělávání, věnovat se i nadále výzkumu a poté předávat výsledky učitelům k využití, dle skutečné potřeby v reálném vzdělávacím prostředí.

Předepsané řešení lidmi s „úřednickými klopy“ nikdy nemůže postihnout množství variant dětské duše. Učitel je prvním a hlavním pro naše společenství.

„Učitel při svém výkladu pamatuje, že je vždy se co učit… a proces vedení studenta skýtá příležitost naučit se ještě více. Velkým uměním, které je pak hodno obdivu, je nepřestávat růst ve své moudrosti, ale ani se neuzavírat v tom, že je největším odborníkem, kterého nesmí nikdo zpochybňovat. Proces vedení jiných, skýtá tedy velkou možnost naučit se ještě více. Jakkoliv je učitel skvělý, nakonec se stává, že i učitele často poučí jeho student“…. všechny velké příběhy zdá se provází role učitel – žák… …Mistr Yoda a Luke Skywalker,Gandalf a Frodo, Brumbál a Harry Potter… 🙂