Vzdělávání má skutečné výsledky v rozvoji vědomí a moudrosti jen za předpokladu, že je vedené vnitřní touhou a zájmem a snahou o poznání ze strany člověka. Dítě je od narození zvídavé, přesto naše společnost tuto zvídavost potlačuje až mnohdy zcela vymizí.
Když se ztratí a chybí zájem, nastává pasivní příjem informací, mechanické opakování textu bez hlubších souvislostí a to vede k frustraci a odporu.

Avšak jakmile dítě projeví svůj zájem otázkou, pak je třeba dát odpovědi, a to odpovědi adekvátní jeho věku.
V tu chvíli moudrý učitel ví, že se otevírá vzácná chvíle otevřeného vnímání .

Děti se rodí do doby předimenzovaných vjemů a potřebují moudré průvodce.
Jsou dospělí kolem dětí vždy jejich moudrými průvodci? Nejsou to jen učitelé, celé společenství nese určitý díl odpovědnosti za výchovu dětí.

Domnívám se také, že už není potřebné mít třídy a budovy školy tolik odlišné od reality života.
Forma vzdělávání uchopená jako „Práce v sedě za stolem“ má smyl jen při učení se psaní a tvořivém kreslení.
„Vše ostatní“ je třeba prožívat v pohybu a v reálném prostředí a to nejlépe osaháním, procítěním, vyzkoušením a tvořením.

Připravená digitalizace škol tento současný sedavý a pasivní přísun informací ještě více prohlubuje.

Domnívám se totiž, že děti se nepotřebují učit mechanické tvoření programů.

Daleko více potřebují zejména poznat logiku a zákonitosti matematiky a

taky filosofii, pak teprve mohou a budou ovládat IT s lidským přístupem a společnou odpovědností.

Dítě zavřené většinu dne v budově může vnímat, že svět je „TO“ něco mimo školu.

Je těžké si uvědomit, že nejsme moc vyspělá společnosti, když tedy svoje děti v době jejich vývoje až 20 let držíme mimo skutečný život, na který se tím „sedavým vzděláním“ mají připravovat.
Jak mohou takto „uzavřené za zdmi“ rozvíjet svoje dary pro život na Zemi?

Ale je tak snadné to změnit, což ukazují mnozí moudří učitelé.

HM