Uvědomit si, kdy společnost rezignovala na svoji budoucnost je velmi snadné, stačí se zaměřit na to, jakým způsobem vede svoje děti do dospělosti. Jaké hodnoty hodné zřetele a uznání předkládá v informačních zdrojích a médiích.
…. jaká sdělení, činy i projevy jim předkládají lidé na vedoucí postech a předních či informačními médii oslavovaných příčkách společenství.
Pokud oslavujeme sport nebo umění je to oslava úspěšně využitého nadání.
Pokud oslavujeme produkty spotřebního a zábavního průmyslu, který ve své propagaci velmi rád tvrdí, jak vlastně šetří přírodu, je to oslavou mrhání lidské energie a přírodními zdroji.
Tímto o skutečné podstatě života na Zemi, lžeme sami sobě i svým dětem. Je tak lehké vyprázdnit význam slov. Stále se omílá důležitost vzdělání. Vzdělání v našem dosavadním pojetí je označení nějakého stupně zvládnutých informací, zatím co vzdělávání je procesem, cestou vedoucí k dosažení individuálního životního poslání. Mluvme tedy raději o cestě vzdělávání.
Individuální potenciál člověka je patrný již ve třech letech. V naší zemi máme obří výhodu a tou je možnost, aby dítě do věku tří let bylo se svojí matkou v chráněném prostředí milující rodiny. Psychologové léta upozorňují na to, že jednání rodiny v tomto věku je určující pro budoucí úspěšné využití nadání malého člověka. Je to rodina, která formuje, a jsou to rodiče, kteří vzdělávacímu systému naší společnosti předávají svoje děti. Děti, které jsou budoucími dospělými. Ano, může se stát a ne vždy je rodina ideální a nezvládá dobře svoji rodičovskou roli. Nejsme zatím dokonalými bytostmi. Máme však rozvinutý rozum a přesto jsme tak samolibými, když předpokládáme, že být dobrým rodičem se člověk naučí tak nějak samovolně a bez přípravy. Máme vlastně jen svoji zkušenost z vlastního „hnízda“. A to nemusí být zkušenost ani dobrá a ani rozvíjející. Může to být v mnohém velmi negativní zkušenost, která se však otiskla v našem jednání a tento „program“ začneme prakticky nevědomky uplatňovat na svých dětech. Mnoho se nemluví o dopadech fyzického a psychického trestání nebo o ponižování a znevažování přirozených projevů růstu dětí a to i velmi malých. Někteří rodiče s neznalostí základů psychologie a dopadů projevů jejich vlastní hysterie, nezvládnutých emocí a násilných projevů vůči dítěti, připravují svým dětem velmi obtížnou cestu k emoční zralosti a vyrovnanosti. Jenže, kde se to mají dozvědět? Kde mají poznat sami sebe, tak aby věděli, jaké dopady jejich jednání může na toho malého človíčka mít? Vždyť mnozí se desítky let po skončení „svého stupně vzdělání“ stále ještě hledají a neznají svoje vlastní já, natož svůj životní směr. Nejsou vyrovnanými osobnostmi. Jak mohou dobře s úctou a úspěšně vést své dítě? Mnozí obtížně a tak se opakují i jejich problémy v další generaci.
Přibližně ve třech letech dítě vstupuje do vzdělávacího systému. Je to však v běžné mateřské škole lepší? V běžné mateřské školce, která už z hlediska své nastavené kapacity děti nezbytně tlačí do „stádního“ chování? Neslyšeli jste tyto pokyny někdy také? Tak děti: „Teď si sedněte, teď jezte, teď „kakejte“, teď jdeme ven, tu hračku odlož, už si s ní hraješ dlouho a dej ji té holčičce, jo ty jsi něco postavil?… ale to nejde, už si s tím hraješ dlouho… že tě to zajímá? ….neexistuje, musíš předat svoji oblíbenou „hru“ tam tomu chlapečkovi… že jsi zrovna něco vytvořil?… Hele kluci neběhejte, nehlučte…… děti no tak…nepohybujte se, nemyslete, nesmějte se….no něco snad můžete, ale jen a až vám paní učitelka dá pokyn“. Není tento přístup k malým lidem snad nakonec záměrem, jak ovládat masu lidí? Proto necháváme lidi v učitelských povolání vyhořet? Proto nám nevadí, že tímto působíme nedozírné škody na talentu a životní radosti dětí? Tento přístup ve vzdělávání pak mnohde pokračuje a množství dětí ve třídě základních škol i kapacity dospělých jsou dalším faktorem likvidující radost z poznání a talent dětí.
Je to tedy s tou přípravou na samostatný život jedince v naší vyspělé společnosti dost špatné. Slova v ministerských strategiích jsou jen prázdnými pojmy. Ve skutečnosti děti neučíme jak žít v době technologií a jak pracovat a zapojit se úspěšně do společenství. Neukazujeme možnosti a netrénujeme, jak pracovat se svým potenciálem, jak využívat svoje dary a vrozené talenty. A to se spolehněte, že každý z nás nějaké má, to se přece ví… a dlouho se to ví. Přesto necháváme děti, aby se nudily při frontální výuce, zanedbáváme jejich rozvoj fyzický, citový i emoční. Divíme se, že se utíkají k počítačovým hrám. Jenže ony přirození cítí, že vlastně nežijí. Jen deset dvacet procent populace jsou tzv. studijní typy schopní „ustát“ frontální předávání poznatků a svojí vysokou inteligencí „zvládnou“ i tento podivně nudný program vzdělání. Přitom jiným přístupem by se tyto děti s vysokou inteligencí dostaly mnohem, mnohem dál a to bez nutnosti separace v osmiletých gymnáziích. A co ty ostatní děti, co těch dalších 80 % se slabší pamětí a díky „působení“ vlivů jejich raného vývoje i se slabší pozorností, přesto mnozí s vysokou mírou kreativity a tvůrčími talenty nadané a manuálně zručné děti? Tyto děti necháváme růst, dá se říct, jak dříví v lese a divíme se, že je náš svět nezajímá.
Proč by také měl? V médiích je informační zmatek, lidé na veřejných pozicích nepožívají úcty ostatních a tupost procesů některých pracovních pozic je pro ně nepochopitelná.
V našich školách dál „jede“ pásová výroba „netečných“ lidí, kteří si budou kupovat „oslavované“ výrobky a odevzdávat svoji energii systému, který se o ně zajímá jen do té chvíle, pokud jim může vnucovat ke koupi „šidítka“, obnovující zdraví, krásu a radost ze života. Pak tito lidé kupují věci, které nepotřebují, jedí potraviny, které jsou dopované éčkovou chemií a poslušně užívají další chemikálie, které je udržují ve stavu pacientů. Nikomu však vlastně nejde o skutečné zdraví a radost ze žití. Jde o to odevzdat zpět peníze a energii systému vytvářející „Matrix spotřební světa“.
Domnívám se tedy, že se vládnoucím skupinám se skutečně měnit vzdělávací systém nechce, zejména z důvodu, že by nebylo dost takových spotřebitelů. Podstata potřebných znalostí a dovedností ve vztahu k budoucímu „dospělém člověku“ přece nespočívá v rozsahu stále většího množství zvládnuté různorodé „látky“, ale spíše ve schopnosti a dovednosti využít vyhodnocení poznatků na základě kritického myšlení a případné chybějící potřebné informace si umět doplnit ve chvíli, kdy je pro dosažení cíle potřebujeme. Když o tom, tak přemýšlím, tak nejlepší by bylo, pokud bychom otevřeli školy skutečnému světu prostřednictvím dětského zájmu a tvoření. Veďme děti přes jiné vzdělávání, jiné „předměty“, takové, které využijí i v roce 2050, kdy mnozí začnou vychovávat svoje děti. Cestou změny je zcela změnit skladbu výuky (předmětů) a klást důraz na rozvoj osobnosti člověka:
1. Slova, jejich význam i moc – mateřský i cizí jazyk, poslouchání a čtení, umění a hudba.
2. Vytrvalost i rovnováha – tělocviky a radost z bytí a pohybu, pracovní dovednosti a zručnosti, umění a hudba, dokončování.
3. Zkoumavost a všímavost – dějepis, chemie, fyzika i astrofyzika, logika, matematika, technologie a jejich využití, umění a hudba.
4. Spravedlivost a odhodlání – logika, matematika, historie, dodržení úmluvy a poctivost, dokončování.
5. Empatie a úcta k žití – biologie, přírodověda, zahradničení a chov živých tvorů, význam rodiny i kamarádských vztahů, rodičovství a úcta k žití.
6. Kritické myšlení a informace – analytické dovednosti, vyhledávání a porovnání poznatků, logika, matematika, technologie.
7. Statečnost i ovládání vznětlivosti – sebeovládání, pohádky, příklady, historické pohledy, pracovní činnosti.
8. Rovnováha mezi střídmostí a žádostivostí – potraviny, vaření, význam výživy člověka i živých tvorů a rostlin. Sebeovládání a technologie.
Vždyť ze širšího pohledu, hlavním smyslem žití lidí současných jsou lidé budoucí. Člověk moudře vnímající a se silnou osobností si uvědomí hodnotu svého času a pravou podstatu svého žití. Přesto bude pracovat na svém rozvoji dál a užitek bude mít celá společnost. Jak se zdá, chybí nám v té naší veřejné správě ministerstvo pro budoucnost pracující pro lidi.
Zdroj: https://helenamalikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=769696