V České republice je povinná školní docházka zakotvena v zákoně. To je fakt, který většina lidí bere jako samozřejmost. Stát má legitimní zájem zajistit, aby děti měly přístup ke vzdělání. Jenže v posledních letech se stále častěji ukazuje, že stát klade důraz nikoli na vzdělání, ale na docházku jako takovou. A to je zásadní problém, o kterém bychom měli vést otevřenou veřejnou debatu.

Docházka není totéž co vzdělání

Listina základních práv a svobod v čl. 33 říká, že každý má právo na vzdělání. Neříká, že každý musí být fyzicky přítomen v určité budově, v určitou hodinu, bez ohledu na individuální potřeby, zdravotní stav nebo rodinné okolnosti.

Docházka je nástroj, nikoli cíl. Pokud se z nástroje stane cíl, stát začíná překračovat hranici, kterou mu ústava stanovuje.

Stát má povinnost, kterou musí plnit – a ne vždy ji plní

Stát má podle Listiny a školského zákona povinnost:

• zajistit dostupné a kvalitní vzdělání,
• respektovat práva dítěte a rodičů,
• postupovat přiměřeně a v souladu se zákonem,
• nepoužívat své pravomoci k nátlaku.

Jenže praxe ukazuje, že:

• vymáhání docházky je často přehnaně tvrdé,
• testování žáků probíhá způsobem, který může být v rozporu se zákonem,
• individuální potřeby dětí jsou ignorovány,
• stát používá administrativní nástroje, které mohou zasahovat do rodinného života více, než je nutné.

To už není jen otázka školství. To je otázka dodržování právního státu.

Právní rámec, který stát musí respektovat

1) Listina základních práv a svobod

• Čl. 33 – právo na vzdělání.
• Čl. 32 odst. 4 – péče o děti je především právem a povinností rodičů.
• Čl. 2 odst. 2 – státní moc lze uplatňovat jen v mezích zákona.

2) Školský zákon

• ukládá povinnou docházku, ale zároveň stanoví povinnost školy respektovat práva dítěte,
• umožňuje individuální vzdělávání,
• ukládá školám povinnost postupovat přiměřeně a v souladu se zákonem.

3) Judikatura Ústavního soudu

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že:

• stát nesmí zasahovat do rodinného života více, než je nezbytné,
• povinná školní docházka nesmí být nástrojem nátlaku,
• vzdělávání není totéž co fyzická přítomnost ve škole.

Může být stát žalován, pokud své povinnosti dlouhodobě neplní?

Ano, existují právní cesty:

• správní žaloba proti nezákonnému postupu školy, inspekce nebo ministerstva,
• ústavní stížnost, pokud jsou porušena základní práva,
• žaloba na náhradu škody za nesprávný úřední postup,
• mezinárodní stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.

To není radikální postoj. To je normální fungování právního státu.

Klíčová otázka pro veřejnou debatu

Chceme systém, který:

• podporuje vzdělávání,
• respektuje práva dětí a rodičů,
• reaguje na individuální potřeby,
• a dodržuje vlastní zákony?

Nebo systém, který:

• slepě vynucuje docházku,
• používá testování jako nástroj kontroly,
• a ignoruje, že vzdělání je něco víc než přítomnost ve třídě?

Nejde o útok na školy a už vůbec ne na učitele. Ti často sami bojují s přetížením a nedostatkem podpory.

Jde o to, aby stát:

• dodržoval své vlastní zákony,
• respektoval Listinu základních práv a svobod,
• a přestal zaměňovat docházku za vzdělání.

Pokud stát dlouhodobě neplní své povinnosti, je legitimní se ptát, zda je možné domáhat se nápravy i soudní cestou?