Kam kráčí vzdělávání 21. století? A proč tam nedojdeme, pokud nezačneme mluvit pravdu

Poslední roky sleduji, jak se pořádají konference, kulaté stoly a strategické debaty o tom, „kam kráčí vzdělávání 21. století“ Pořádá ji MŠMT naposledy v dubnu 2026. Zní to moderně, vizionářsky, skoro jako bychom stáli na prahu velké změny. Jenže když se podívám na realitu českých škol, mám pocit, že se všichni bavíme o budoucnosti jen proto, abychom nemuseli řešit přítomnost.

Protože pravda je jednoduchá: Naše školství je zastaralé, nefunkční a děti v něm zbytečně trpí.

A místo toho, abychom opravili samotný systém, volíme jednodušší cestu: – pošleme do škol psychology, – vytvoříme další instituci, – napíšeme další metodiku, – spustíme další intervenční program.

Jako by problém byl v dětech. Jako by děti byly rozbité. Jako by děti byly „sněhové vločky“.

Jenže děti nejsou problém. Děti jen reagují na prostředí, které je dlouhodobě přetěžuje, ignoruje a nutí memorovat věci, které nemají žádnou spojitost s realitou jejich života. A pak se tváříme překvapeně, že jim není dobře.

Děti nejsou přecitlivělé. Jsou jen unavené z prostředí, které nedává smysl

To, že se děti netěší do školy, že mají úzkosti, že se bojí selhání nebo že je svět kolem nich děsí, opravdu nezjistíme z anonymních dotazníků s otázkami typu:

– „Máš tátu?“ – „Uvažoval jsi o sebevraždě?“ – „Cítíš se někdy smutně?“

Na to se stačí zeptat učitelů a rodičů. Ti to vidí každý den.

Vidí děti, které se bojí chyby. Děti, které se učí pro známku, ne pro život. Děti, které se hroutí pod tlakem, který by neunesl ani dospělý.

A přesto se tváříme, že stačí přidat psychologa a problém zmizí.

A co učitelé? Ti už také nemůžou

Když se mluví o duševním zdraví dětí, často se zapomíná na jednu věc: učitelé jsou na hraně sil stejně jako děti.

Učitelé dnes stojí před třídami, kde:

– je 28–30 dětí, – z toho několik s poruchami pozornosti, – několik s poruchami chování, – několik s odlišným jazykem, – několik s individuálním plánem, – a 1–2 asistenti, kteří se snaží zachraňovat situaci, ale často suplují práci celého systému.

Učitelé tráví polovinu času tím, že se snaží udržet klid, soustředěnost a základní fungování třídy. A druhou polovinu tím, že hasí požáry, které vznikají proto, že systém není nastaven tak, aby to vůbec mohlo fungovat.

A pak se divíme, že učitelé odcházejí. Že jsou vyhořelí. Že nemají energii inovovat, tvořit, měnit výuku.

Jak by mohli? Když každý den bojují o přežití.

Asistenti nejsou řešení. Jsou náplastí na zlomenou nohu

Asistenti pedagoga odvádějí obrovskou práci. Často jsou to ti, kdo drží třídu pohromadě. Ale jejich role se stala symbolem toho, jak systém nefunguje.

Místo toho, aby škola měla:

– menší třídy, – diferencovanou výuku, – moderní metody, – podporu pro učitele, – jasné hranice a pravidla,

tak tam pošleme asistenta a řekneme si, že je to vyřešené.

Není.

Asistent nemůže nahradit:

– chybějící reformu, – chybějící modernizaci, – chybějící podporu učitelů, – chybějící smysl výuky.

Je to jako kdybychom měli dům, který se rozpadá, a místo rekonstrukce do něj posílali terapeuty, aby uklidňovali nájemníky, že se nemají stresovat tím, že jim padá strop na hlavu.

A co se děti učí? Větné rozbory. Tři roky.

Dítě se tři roky učí větné rozbory. Ale nikdo ho neučí:

– jak pracovat s informacemi, – jak zvládat digitální svět, – jak se učit, – jak řešit konflikty, – jak rozpoznat manipulaci, – jak zvládat emoce, – jak spolupracovat, – jak přemýšlet kriticky.

A pak se divíme, že nevidí smysl školy. Že jsou frustrované. Že mají úzkosti.